Nejasná demokracie

https://www.root.cz/zpravicky/fsf-ma-noveho-prezidenta-je-jim-geoffrey-knauth/vlakno/1/

Pod krátkou zprávou o nahrazení Richarda Stallmana ve funkci šéfa FSF se rozpoutala dlouhá diskuze na téma demokracie, svoboda slova apod. Je zřejmé, že v těchto pojmech panuje docela solidní zmatek, neboť většina tamějších komentářů sice nebyla úplně špatně, ale přinejmenším byla zavádějící.

Mimochodem, Stallman dostal svůj díl od bojovníků za sociální spravedlnost (SJW), protože veřejně podpořil svého známého, který se účastnil swingers party u jistého nejmenovaného, vlastní rukou zesnulého, milonáře, který si potrpěl na až příliš mladá děvčata. Stallman je člověk spíše volnějších mravů, víceméně nechutný starý hipík, ale je to génius a u takových lidí jsou extravagance takřka nevyhnutelné. Údajně kvůli tomuto nátlaku odstoupil z pozice šéfa Free Software Foundation.

Demokracie

Demokracie znamená, že se o věcech nejdřív hovoří, a pak se o nich hlasuje.

Hlasování není nutnou podmínkou demokracie. Dokonce je to naopak — hlasování je jen technický nástroj, kterým se snažíme nahradit určité prvky demokracie. V ideální demokracii by jakékoli rozhodnutí bylo přijímáno jednomyslnou shodou.

Ideálem demokracie je to, aby lidé v úhrnu byli co nejvíce spokojení.

Ideál demokracie říká, že na vládě se má podílet lid… Hlasování … je praktický způsob jak vykonávat demokracii.

To je několik citací ze zmíněné diskuze. Nejblíž skutečnosti je poslední věta.

Demokracie je forma vlády, která nejvíce snižuje požadavky na přístup k řízení obce. Sama o sobě nemá co do činění se svobodou slova nebo univerzálnimi právy člověka. Pokud se to někomu nezdá, nechť si představí demokracie ve starověkém Řecku — svoboda slova, vyznání, politické strany atd. byly nepřítomné, přesto měli občané tehdejší polis možnost rozhodovat o jejím osudu.

Co máme my dnes, se nazývá liberální demokracie. Právě to přízvisko „liberální“ sebou přináší všechny „svobody“, které jsme zvyklí s demokracií spojovat: svobodu projevu, vyznání, shromažďování atd. Záměrně píšu slovo svobody v uvozovkách, protože mnohé z nich považuju za rozporné, stejně jako liberalismus samotný.

Takže, o veřejných věcech se hovoří i v jiných režimech, nejen v demokracii. Parlamenty, sněmy a podobné věci existovaly dávno před zavedením liberální demokracie. Hlasování je, jak říká poslední z vybraných citátů, praktický způsob výkonu moci v demokraciích a republikách. Cílem demokracie a také ostatních tradičních forem vlády, aristokracie a monarchie, je vykonávat vládu takovým způsobem, aby vedla k obecnému dobru. To nemusí znamenat, že lidé budou „v úhrnu co nejvíce spokojeni“. Znamená to pouze, že se stanovují taková pravidla, která nejsou v rozporu s Božským a přirozeným zákonem, jsou spravedlivá a zajišťují budoucnost společenství i jednotlivců.

Je velmi malá pravděpodobnost, že se zblázní většina parlamentu a odhlasuje nějakou hrůzu lidu na očích pod hrozbou voleb, než že se zblázní nějaký jeden dosazený guru, vůdce, monarcha či nějaký Ústřední výbor strany za zavřenými dveřmi — to jsou totiž alternativy hlasování v demokracii…

Ne, tak to není. Jednak ta pravděpodobnost není tak malá, příkladem budiž, co se děje v zemi Svobody. Už ve starověkém Řecku si všimli, že po demokracii, nejméně vznešené, nejúpadkovější formě vlády, přichází diktarura jednotlivce. S našimi technickými vymoženostmi by možnou variantou mohla být totalita.

Nepovažuju diktaturu a totalitu za shodné pojmy. Diktatura bývá centralizovaná autokracie, ale nemusí být totalitní v tom smyslu, že diktátor obvykle neřídi všechny oblasti života svých poddaných. A naopak si lze demokraticky odhlasovat i totalitní prvky a nikomu to ani nepřijde divné — k takovému bodu se dle mého soudu blížíme.

A za druhé, guru, vůdce a monarcha jsou zcela odlišné pojmy a nelze je smysluplně porovnávat. Guru je hlavou náboženské sekty, jeho moc se opírá o osobní charisma a není nijak ukotvená ve společenských strukturách a právním řádu. Vůdce je alespoň politická figura, populista, kterému se podařilo získat přízeň lidu a následně i reálnou moc, a to buď legitimně ve volbách nebo nelegitimně revolucí, pučem apod. Populistický vůdce je víceméně produktem demokratické politiky, neboť demokracie a populismus jdou ruku v ruce, a jeho moc je taková, jaká je moc státu. Naproti tomu funkce monarchy je vymezená zvyklostmi a právem. Ve středověku, před nástupem absolutismu, byla moc panovníka nesrovnatelná s mocí současného „demokratického“ státu. Jestli něco současný stát zdědil po svých vestfálských předchůdcích, je to absolutiscké pojetí moci na daném území.

Svoboda projevu

Demokracie je hlavně svoboda projevu a teprve ta se promítá do rozhodování.

Svoboda projevu je jenom ne příliš významná a velmi přeceňovaná berlička.

Bez svobody slova demokracie umře. Proto je to základní podmínka.

Svoboda slova už nemůže mít další přívlastky. Je to „svoboda“ a ne pouze „právo“.

Svoboda slova skutečně není jediný nástroj umožňující vymezit se proti lži. Svoboda říkat pravdu by to umožňovala také.

„Svoboda říkat jen pravdu“ je oxymóron. „Pravda“ je z velké míry subjektivní. Jakmile začnete „svobodu“ praktikovat jako subjektivní pojem (odvislý od předmětu), startuje se spirála omezování svobod a zbude jen pahýl. Totalitní režimy se právě vyznačují tím, že existuje doktrína pravdy - a „svobodně“ můžete mluvit jen v rámci ní.

Tohle už je hodně velký zmatek.

Svoboda projevu či slova je jedním z pilířů liberalismu. O problémech s tím spojených už jsem psal. Základním problémem je, že pravda a nepravda nemohou mít stejné právo na existenci. Pravdu je třeba zvýhodňovat, zejména ve veřejné diskuzi, protože valná většina lidí není schopna diskuze, která k pravdě vede.

Pravda většinou ani není cílem veřejných politických diskuzí. Cílem bývá získání spojenců a zastrašení nepřátel. Hledání pravdy není často prvořadým cílem ani tam, kde by tomu tak být mělo z podstaty věci, tedy v akademických kruzích.

V dobře řízené společnosti není žádnoucí, a proto nesmí být snadné, zpochybňovat ustálené věci, ustálené a tradiční narativy, věci považované za dané a osvědčené a tím pádem i pravdivé. Nelze beztrestně podrývat pilíře, na kterých společnost stojí. Ani v případě, že jsou postavené na omylu. Tradice a autority se mohou mýlit, mohou zapomenout účel některých zvyklostí, ale jen zřídka se mýlí zcela a fatálně.

Naproti tomu revoluce se v některých kritikách nemýlí, ale mnohem, mnohem vzácněji přináší skutečná řešení. Společnost je organická v tom smyslu, že ji nelze vměstnat do (pozitivistických) vědeckých modelů a nelze ji řídit neosobně a racionalisticky.

Pravda není subjektivní. Alespoň ne v tom smyslu, že vedle sebe může existovat větší množství pravd, které jsou protichůdné a nekompatibilní. Na druhou stranu není snadné pravdu vždy poznat a jasně vyjádřit. Pravda může být věc jemná, až intimní, a jako takové jí veřejná diskuze a kontroverze mohou spíš uškodit. Pravda není děvka, kterou lze beztrestně tahat špínou.

Proto svoboda slova nemůže existovat v tom smyslu, že nemůže být binární, tedy plná nebo vůbec žádná. Autorita má nejen právo, ale dokonce povinnost omezovat škodlivé formy projevu. Na individuální úrovni třeba pomluvu nebo vydírání. Na společenské úrovni třeba lež, např. lživou reklamu. Ale to už se nebavíme o svobodě nebo nesvobodě. Bavíme se o konkrétních regulacích. Geniálním tahem liberálů minulosti bylo, že svou vlastní sadu svobod a omezení povýšili na obecnou „svobodu slova“, zatímco svobody a omezení prosazované „těmi druhými“ byly proti svobodě slova. Od té doby všichni mlátíme tuto prázdnou slámu dál, protože je to šikovný bič, kterým lze bít každého, kdo se nám nějakým způsobem nelíbí. Viz výpady proti „autoritativním“ režimům v Rusku nebo v Číně.

Za „lež“, že Země je kulatá a otáčí se kolem Slunce, se končívalo i na hranici.

Jedním z důsledků laxnosti konzervativních autorit předminulého století při potírání liberální avantgardy je to, že se tento a podobné antiklerikální slogany staly součástí dnešních školních osnov jako historické „pravdy“. Pokrok prý nestavíš!