Syntéza neoliberalismu a socialismu

Text bloggera, který si říká Free Northerner může zprvu připomínat komunistickou antikapitalistickou agitku. Ale pokud člověk není zaslepený libertariánskou (či v menší míře klausovsko-hayekovskou) agitkou ekonomického liberalismu, musí mu dát za pravdu.

Free Northerner není první, kdo si všiml socialismus a kapitalismus nejsou vzájemně se vylučující protiklady. Bonald už kdysi poznamenal, že budoucí historici nebudou vnímat 20. století jako století souboje mezi kapitalismem a socialismem, ale jako souboj mezi konzervatismem (reakcí) a liberalismem. Carlsbad uvádí úryvky z práce historika Martina J. Sklara, který popisuje, jak distribuce příjmů v moderních smíšených ekonomikách transcenduje dichotomii socialismus vs. kapitalismus. Fúze obou systémů vede k „buržoizaci“ proletariátu.

Níže je kompletní překlad článku.

Syntéza neoliberalismu a socialismu

Syntéza neoliberalismu a socialismu je nejlepší způsob, jak popsat současný ekonomický systém.

Neoliberalismus podporuje laissez-faire kapitalismus, privatizaci a neregulovaný obchod, zatímco socialismus podporuje státní regulaci trhu. Na první pohled jdou tyto ideologie proti sobě.

Stačí se ale rozhlédnout kolem sebe. Stát neustále expanduje, má větší moc nad liskými životy, neustále utrácí za různé státní programy: zdravotnictví, vzdělání, blahobyt, důchodové pojištění atd. Souběžně s tím postupně dominuje globální kapitalistický trh, off-shoring, dohody o volném obchodu a import zahraničních dělníků, což likviduje šance zdejších dělníků mít slušnou práci za dobré peníze.

Stejní lidé, co podporují stále rostoucí sociální programy, argumentují i pro volný pohyb pracovních sil a zboží. Dohoda obou stran úspěšně pokračuje, jediný rozdíl je v tom, že jedna strana víc zdůrazňuje neoliberalismus a druhá socialismus. Každá možná hrozba systému, ať už mírná, jako Bernieho¹ představa socialismu či trumpovský nacionalismus, nebo něco radikálnějšího, je atakována s neúprosnou silou.

Tento vývoj kupodivu předpovídal už Marx, který se často nemýlil v analýzách, ač jeho řešení byla chybná.

Vláda kapitálu a jeho rapidní akumulace musí vyvolat patřičnou odezvu, zčásti omezením dědického práva a zčásti přesunem co nejvíce zaměstnanosti na stát. Avšak demokratická maloburžoazie chce lepší mzdy a pojištění pro dělníky a doufá, že toho dosáhne rozšířením státních pracovních míst a opatřeními ke zvýšení blahobytu. Zkrátka doufají, že uplatí dělníky více či méně zjevnou almužnou, aby zlomili jejich revoluční sílu tím, že učiní jejich momentální situaci tolerovatelnou.

Nebo jak napsal Last Psychiatrist²:

Chcete pouliční nepokoje? Kolik to stojí, aby LA (vaše volba) neshořelo? Odpověď: 600$ měsíčně plus Medicaid. Medikalizace sociálních problémů má navíc tu výhodu, že společnost pak není zodpovědná za tyto sociální problémy. Když je to nemoc, není to ničí vina. Ach ten empirismus.

A jak rád zdůrazňuje Nick Land,³ ničím neomezený globální kapitalistický systém vede nemilosrdně k výkonosti. Výkonnost znamená co nejnižší vstupní náklady, což v případě dělníků znamená co nejnižší mzdy, což na globálním trhu znamená najímání hraniční otrocké pracovní síly ze zemí třetího světa a nahrazování práce stroji.

Vedlejším produktem výkonnosti je nezaměstnanost a nízké mzdy. A tady vzniká problém: pokud má dělník nízkou mzdu a nemůže si zboží dovolit, kdo ho kupuje? A nebudou se dělníci bouřit?

Oba tyto problémy řeší socialistický stát. Dává dělníkům přijatelný životní standard a poskytuje jim dostatečné zdroje, aby spokojeně tloustli díky cukru, sóje, heroinu, televizi a pornu, moderních obdobách starověkého chleba a her.

Těm, kterým to nestačí, socialistický stát poskytuje status střední třídy a vyšší kvalitu cukru, sóji, heroinu, televize a porna. A také všem, kdo pracují pro socialistický stát nebo pro některou z mnoha společností kooperujících se státem (nemylme se, velká část „soukromých“ společností žije z drobků zanechaných socialistickým státem). Závislé „soukromé“ firmy poskytují každému, komu není zcela po chuti být závislým na státu, status střední třídy, aniž by byl od státu příliš daleko.

To je ekonomický cyklus moderní společnosti. Nemilosrdný globální neoliberální kapitalismus výkoně chrlí spotřební zboží, zatímco požírá a zase vyplivuje dělnickou a střední třídu. Socialistický stát poskytuje těmto odpadkům neoliberálního systému dostatečný životní standard, aby se nebouřili proti odcizení a bezduchosti systému, aniž by zásadně omezoval jeho výkonnost (stát si vezme 40% na daních a zavede několik otravných regulací, které se systému zas tolik nedotknou).

Globalistický neoliberalismus nemůže bez socialistického státu existovat (přinejmenším ne, dokud nenastane landovská technobudoucnost — viz Nick Land v poznámkách pod čarou — ve které se všichni staneme ekonomicky výkonými biostroji), neboť bychom se bouřili proti jeho bezcitným machinacím. Na druhou stranu, socialistický stát nemůže existovat bez globalistického neoliberalismu chrlícího neuvěřitelné množství zboží a služeb s maximální výkoností, aby servíroval úplatky státu a chlácholil ty, kteří by se jinak bouřili proti ekonomickému otroctví. Symbióza Molocha.

Nemáme to nejhorší z obou systémů, protože kdybychom měli, asi bychom si toho všimli a kladli bychom odpor. Místo toho jsme dosáhli určité rovnováhy minimální tolerance. Pojídáme svůj cukr, sledujeme svoji telku, nespokojení, odcizení a osamocení, ale jen natolik, že to lze ignorovat.

Jak už jsem několikrát říkal, jediným pravděpodobným důvodem, proč se USA ještě nestaly márnicí díky rebelii nespočetných nezaměstnaných, zdrogovaných, sexuálně frustrovaných a sociálně izolovaných mladých mužů, je porno a video hry, které poskytují sotva dostatečné uspokojení.