Dobrý pokus zmapovat pravicovou scénu je úvodní slovo bloggera Nulle Terre Sans Seigneur. Už opravdu poslední vsuvka před dlouho avizovanou definicí pravice z pera stejného autora.
Původní text lze nalézt zde. Následuje zkrácená verze opatřená mými komentáři. Některé pojmy jsem oproti původnímu textu zvýraznil.
Mapování pravicové scény
Měl bych začít Moldbugem, myslitelem, který mě stejně jako mnohé z vás seznámil s myšlenkami reakce. Jeho úkol dovést Buchananovu a Tullockovu „neromantickou politiku“ k jejímu logickému závěru skrze formalismus (absence metafyziky) byl zajímavým cvičením, neboť ho dovedl k oživení filmerovského absolutismu, monarchistického patriarchalismu a podobných idejí. Neokameralismus byl cvičením v konstrukci propertariánské vlády, moderní pokus o uchopení ztraceného času, kdy vazalství, osobní unie a konflikty vyplývající z dynastického následnictví byly mechanismem, který držel pohromadě politický řád. Vláda akciové společnosti, která tyto hrubší metody zefektivňuje.
Mencius Moldbug je otcem neoreakce. Tento odstavec dobře, ale možná nepříliš srozumitelně vysvětluje, co neoreakce je. Moldbug publikoval na svém blogu Unqualified Reservations sérii článků, ve které prezentuje relativně nové, alternativní pojetí politiky jako byznysu, vlády jako akciové společnosti atd. Jeho práce vyvolala velkou odezvu. Z ní vycházeli a vycházejí další teoretici tohoto pojetí vlády a společenského uspořádání. Je to taková moderní forma absolutismu.
Moldbugovi se ještě budu věnovat. Mám připravený stručný nástin formalismu.
Jeho dalším příspěvkem bylo srozumitelné dokumentování unitářských a transcendentalistických předků progresivismu (vskutku, polovina signatářů Humanistického manifesta I z roku 1933 byli Unitariáni), vhledy do zahraniční politiky Spojených států (jeho nejdelší post, World War II primary sourcebook je excelentní sbírkou), o odhalovatelích skandálů a jejich horlivém duchu republikánské bdělosti, o antidemokratických argumentech Leckyho, Sumner Maineho, Mallocka a dalších a jeho inverze demokratické mírové teorie do „mírové teorie státní správy“. To vše velmi dobře napsané.
Moldbugovo mapování kořenů levičáctví v Americe spojeného s protestantskými sektami je vskutku zajímavé a možná něco z toho přeložím. Koneckonců Ezra Goodman z Limonádového Joea byl přesně ten druh nadšeného kazatele nového řádu (v tomto případě bez alkoholu), kterého Brdečka ve svém románu tak vtipně vyportrétoval.
Moldbugova práce je heterogenní, nabízí několik cest, kterými se mohla vydat. Ale u neoreakce se většinou nerozvinul zájem o kontrarevoluci, High Toryism a podobné oblasti. Social Matter se zaobírá mnoha eklektickými myšlenkami, aniž by byl patrný nějaký směr. Darwinovsko-nietzscheánská metafyzika, „Wrath of Gnon“, sociobiologie a etnonacionalismus dneska frčí. Přes všechny předstírané pokusy narýsovat hranice mezi neoreakcí a alt-right, obě tato hnutí se myšlenkově spíš sbíhají než rozbíhají. Techno-komercionalismus se zdá být mrtvý, kromě Landa.
Ač Moldbug nastartoval něco zajímavého a vlivného, neznamená to, že je to bez problému. Social Matter je (dnes už neexistující) internetový magazín. Jeden z těch, ke kterým se aspoň občas vracel. Nick Land je další teoretik neoreakce. A sice její odnože, tzv. techno-komercionalismu.
Paleokonzervatismus byl pokus importovat High Toryism do Ameriky. Nikoho nemohlo překvapit jeho selhání, když publikem byli potomci whigovských stoupenců commonwealthu (jako Sidney, Harrington či Trenchard), kteří si libují v konspiračních teoriích o římských papežencích pod postelí. Sam Francis poté přeorientoval paleokonzervatismus do populistické revolty Středoameričanů proti vykořeněným kosmpolitním elitám. Ne, že bych měl něco proti Francisovi, to vůbec ne – ale jde o jiný směr, jehož štafetu později převzala alt-right.
Někdejší kandidát na prezidenta a autor knihy Smrt Západu a katolík Pat Buchanan je představitelem malého, ale svého času vlivného křídla paleokonzervativců v GOP. Hlavní proud této strany tvoří tzv. neokonzervativci neboli neocons. Když dnes řekneme republikán, myslíme tím neokon, politik podporující svobodu podnikání, nízké daně, agresivní zahraniční politiku (americký jestřáb) a úzké spojenectví s Izraelem (např. John McCain). Právě toto křídlo těžce neslo vítězství Trumpa v prezidentských volbách.
Orthosphere a ostatní teonomisté. jsou kontrarevoluci patrně nejblíže, ale protože je zajímá duchovní oživení křesťanství, soustředí se více na sacerdotium a méně na imperium, pro což mám pochopení.
USA se stále řadí ke křesťansky orientovaným zemím, ač u nich převládá protestantismus. Křesťanská část společnosti tam stále má značný, byť slábnoucí vliv. Proto tam úpadek křesťanství vyvolává reakce. Ortosféra je volné sdružení lidí, kteří věří, že Západní civilizace stojí a padá s křesťanstvím. Autoři spolupracující s Orthosphere jsou převážně katolíci (katolicismus tradičně býval silnou kontrarevoluční silou, ač to dnes není příliš znát). Odpadnutí Západu od víry považuju za jednu z hlavních příčin postupného úpadku Západu, což je téma, jemuž se také hodlám věnovat.
Pochopitelně, všechny ty staré spory o investituru, světské versus duchovní a co má přednost, epizoda aviňonského papežství, konciliární kontroverze byly nakonec smeteny Lutherovou doktrínou dvou království. Stará otázka rovnováhy mezi světským (časným) a duchovním se nyní stala příkazem světskému, aby přineslo duchovní na Zemi do praxe, pokud ne v teorii – církev přestala být důležitou v porovnání s Písmem. Absolutismus nás dostane pouze sem. Neosvětlí panské a feudální pořádky jako takové. „Zlatá svoboda“ a aristokratické rovnostářství polské szlachty, vysoká autonomie chorvatského saboru, který vešel do osobní unie s korunou sv. Štěpána v roce 1102 a mnoho dalších podobných epizod nejde dohromady s absolutistickým, bodiniovským pojetím vlády.
Absolutismus byl prvním krokem směrem k liberální demokracii. Mluvit v tomto případě o levici by byl anachronismus, ale za absolutismu došlo ke smazávání stavovských rozdílů, odnímání privilegií apod., což nakonec vyústilo ve všeobecnou rovnost, jak ji propagoval (a propaguje) liberalismus. V oblasti duchovní to byl protestantismus, který odmítal církevní hierarchii, odmítal zvláštní důstojnost kněžského úřadu jako prostředníka mezi Kristem a křesťanem, propagoval všeobecné kněžství (každý je svým vlastním knězem) a neuznával jinou autoritu než Písmo svaté (doktrína sola scriptura).
Navíc detaily z historie revolučních vln 1820, 1830 a 1848, které zničily starý řád, jsou pro cíle a ospravedlnění mnohých kauz současné „extrémní pravice“ zničující.
Toto období je obzvlášť bohaté na myslitele Staré pravice. Odkazuji na blog NTSS carlsbad1819.wordpress.com, autora citovaných textů, který z těchto primárních zdrojů ve své práci vychází. Škoda, že poslední dobou píše jen zřídka.
Detailně se rozepíšu o těchto předmětech a o některých otázkách politické ekonomie, obzvlášť o reakcionářském blouznění o korporatismu, který musí být modifikován, aby vůbec mohl fungovat.
Korporatismus byl pokusem zkonstruovat protiváhu proti liberálnímu kapitalismu, který ovládnul evropskou ekonomiku s nástupem průmyslové revoluce. Nesnesitelné životní podmínky chudých vrstev vedly Církev k tvrdé kritice nového ekonomického řádu v encyklice Rerum novarum, kde papež Lev XIII. odsoudil socialismus a tvrdě atakoval kapitalismus. Následně se vyrojily ekonomické teorie korporatismu, které se nepříliš úspěšně snažily vtělit ducha této encykliky do konkrétního ekonomického systému.
Jedním z velkých, ale v konečném důsledku neúspěšných pokusů zavést korporatismus v praxi byl Estado novo, portugalský stát za vlády Antonia Salazara. Dnes již neexistující Social Matter kdysi uveřejnil na toto téma několik článků. Pokusím se z nich udělat výtah a zveřejnit ho zde.
A konečně, cílem tohoto blogu je přinést do popředí kontrarevoluční, feudální a aristokratické myšlenky a použít je ke kritice moderní pravice a moderny obecně. Někdy bude třeba se uchýlit k druhotným zdrojům, extrapolaci a filozofickým úvahám, ale většinou je k dispozici dostatečné množství primárního materiálu. Doporučení „číst staré knihy“ jsem si vzal k srdci, což je něco, co není v neoreakčních kruzích příliš často k vidění.
Není to v žádném případě vyčerpávající mapa moderní pravicové scény a historie pravice od dob Francouzské revoluce, ale jako úvod do tématu postačuje.