Svoboda slova

Svoboda slova v současné Americe nestojí za zlámanou grešli. Vyhazovy z práce, zruinované kariéry, workshopy na rozpoznávání mikroagresí a implicitních předsudků. Taková je současná realita země svobody. Mluvím o soukromé cenzuře, nikoliv státní, tj. cenzuře vynucované soukromými firmami a organizacemi.

Přitom svoboda slova, svobodná diskuze je hodnota, která se na první pohled zdá být solidní a pro společnost a její rozvoj zdravá a nutná. Lidé, kteří si cení svobody a považují ji za důležitou hodnotu, by měli dovolit svobodu slova. Ba co víc, svoboda slova by neměla být daná pouze zákonem, měla by být důležitou kulturní hodnotou.

Bonald cituje Jasona Richwinea z magazínu Quilette:

Jestliže reagujeme na názory, které se nám nelíbí, měli bychom si položit otázku, „je moje reakce nesouhlasná nebo útočná? Snažím se přesvědčit nebo umlčet?“

A bonald dodává, že demonstrace nejsou diskuzí. Jediným důvodem, proč dav vyřvává slogany ve veřejném prostoru, je zastrašování.

Nikterak nepopírám pozitiva svobodné diskuze. Tvrdím pouze, že tato svoboda (jako každá svoboda) má určité hranice. A také tvrdím, že svobodná diskuze nemůže být univerzálním politickým principem. Bonald dále uvádí proč, ale nejdřív nechme mluvit Richwinea:

Uznávat svobodu slova ale samozřejmě neznamená, že každý společenský aspekt musí být neutrální. Pro-choice organizace nemusí najímat pro-life zaměstnance, když nechce, ani bychom se neměli cítit povinni sdružovat se s nepohodlnými osobami v našem soukromém životě.

Ale žijeme skutečně v pluralistické společnosti? Pokud jde o Česko, odpověď je ano (jak dlouho?), pokud jde o USA, odpověď je nikoliv, neboť skoro každá organizace, státní agentura a akademická či filantropická instituce uznává hodnoty jako „inkluzivita“ a „diverzita“. A tady se dostáváme k jádru věci, které bonald dle mého soudu popsal natolik výstižně, že budu citovat:

Dostali jsme se do této situace díky taktice liberálů zvané „motte and bailey“. Řekněme, že se váš šachový klub nestará o to, zda je člověk homo nebo hetero. Může jít o politiku inkluzivity nebo může jít o prostý nezájem. Jakmile se ale přihlásí k inkluzivitě, homosexuálové se zde musí cítit dobře, což znamená, že všichni členové, o kterých je známo, že jsou konzervativní křesťané, musí být vyloučeni a ostatní musí podstoupit školení na rozpoznání mikroagresí a implicitních předsudků. Nakonec se ukáže, že šachový klub vůbec není neutrální, pokud jde o sexuální politiku. Nemusí to mít vliv na každodenní fungování, ale podpora homosexuality se zde stala základní hodnotou, přinejmenším jakmile půjdou „tlustý do tenkejch“.

To samozřejmě souvisí s politickou teorií liberalismu. Politika je debata o obecném dobru, a aby fungovala, musí existovat pravidla etikety a procedurální pravidla. Pak věci zůstanou racionální a civilní. Tato pravidla mají být údajně neutrální. Jsou podmínkou, aby se člověk mohl účastnit veřejného života, a všechna rozumná názorová uskupení by je měla uznávat. Jakmile se tak stane, ukáže se, že v tomto hlídaném prostoru není o čem debatovat, protože — světe, div se! — pravidla účasti na veřejném životě zároveň diktují odpovědi na všechny politické otázky. Být „tolerantní“ a vyhýbat se „nenávisti“ vyžaduje souhlas se všemi politickými požadavky liberálů. Ve skutečnosti tato pravidla vůbec nejsou neutrální.

Slavná svoboda slova je od samého začátku vykleštěná, neboť neutralita veřejného prostoru, ve kterém se má svobodná debata odehrávat, je pouze předstíraná. Svoboda slova je stejně absurdní jako výkřik, „moje pravidla nikoho neomezují!“ nebo „svoboda jako poznaná nutnost“.

Upřímnější postoj by byl definovat, co smí být předmětem debaty a co ne. Kde se debata má odehrávat a kdo se jí smí účastnit. Taková opatření vyžadují autoritu, která bude o těchto věcech rozhodovat. Úřad pro cenzuru by ale znamenal konec liberalismu, neboť by se ukázalo, že lidé si nejsou rovni a nejsou ani svobodní.