Pokračování rozboru politické ideologie zvané liberalismus. O rovnosti.
Rovnost
Existují různé druhy či úrovně rovnosti. Zde se nebudu zabývat tím, že před Bohem jsme si všichni rovni nebo že jsou určitá nezcizitelná základní práva, protože z toho nijak nevyplývá, že jsme si rovni i politicky a společensky. Funkční společnost může vyžadovat jistou hierarchii, aniž by tím trpěla základní morální realita, tedy fakt, že nelze kohokoliv bezdůvodně zabít či okrást.
Liberalismus se politicky prosadil jako hnutí za zrušení výsad šlechty a kléru, které osvícenští filozofové považovali za nespravedlivé. V tomto smyslu se původně chápala a hlásala rovnost. Dnešní chápání rovnosti je poněkud širší a zahrnuje navíc odstranění sociálních rozdílů: rasových, genderových a třídních. Viz jedna ze slovníkových definic v první části této série.
Lze s úspěchem argumentovat, že narovnání rozdílů daných především biologií vyžaduje tak masivní intervenci státní moci, že výsledkem nemůže být nic jiného než nový totalitní režim. Tzv. politická korektnost je ochutnávkou toho, co nás možná čeká. My však zatím zůstaneme v abstraktnější rovině, neboť mým cílem je ukázat, že politicky prosazovaná rovnost v sobě obsahuje podobný rozpor jako politicky prosazovaná svoboda.
Autorita
Nejprve je nutné správně pochopit pojem autority, neboť liberalismus vystupuje proti všemu autoritativnímu, aniž by měl jasnou a správnou představu, co autorita vůbec je. Autorita znamená, že určitá osoba má morální nárok požadovat od druhé osoby, aby vykonala určitou věc, aniž by k tomu byl zapotřebí její souhlas.
Svoboda je ve skutečnosti autorita. To jsem se pokusil ukázat v první části. Moje svoboda zavazuje ostatní lidi, aby něco dělali nebo nedělali. Otázka rovnosti s tím úzce souvisí, protože v této věci mi ostatní lidé nemohou být rovni. Jestliže máme svobodu kouřit v restaruracích, pak nekuřáci nemohou mít stejná práva. Z tohoto úhlu pohledu tedy žádná rovnost neexistuje.
Někdo může namítnout, že rovností se rozumí spíše rovnost před zákonem. To je také podstatou právního státu, jednoho z klíčových bodů liberální filozofie (viz první část). Smí-li se v restauraci kouřit, smí tam kouřit každý. Všichni máme stejná práva. Když něco může jeden, smí to i ostatní.
Před zákonem?
V realitě tomu tak ale není. Jednak existují oficiální autority, které mají širší rozsah práv. Bez toho by žádná instituce nemohla fungovat (ani rodina, ale o tom později). Ve skutečnosti jsou však rozdíly i mezi tzv. občany, tedy členy republiky, kteří by si měli být teoreticky rovni.
Je totiž rozdíl např. mezi vlastníkem nemovitosti, vlastníkem movité věci (třeba řidičem auta) a tím, kdo nevlastní nic. Každý z nich má jiná práva čili jiné svobody čili jiný rozsah možností, jak vázat ty druhé k nějakému jednání. Např. vlastník nemovitosti může bránit vstupu nevlastníků na svůj pozemek. Nevlastník toto právo nemá nebo ho má jenom abstraktně. Řidič auta má právo užívat dálnici, neřidič toto právo nemá, atd. Ani zde žádná rovnost není nebo jen ve velmi abstraktním smyslu.
Co z toho plyne? Že rovnost nedává smysl. Přinejmenším rovnost nerozlišené masy „svobodných“ občanů demokratické republiky. Pokud lze o nějaké rovnosti mluvit, pak jen mezi lidmi stejné společenské vrstvy, např. mezi aristokraty, mezi měšťany apod. Ani stavy ale nejsou homogenní. Navíc je problém v tom, že v liberální demokracii stavy oficiálně neexistují. Všichni jsme třetí stav čili národ a všichni jsme si rovni.
Jenže realita opět nesouhlasí: aristokracie existuje i v liberální demokracii, ale pouze neoficiálně a tím pádem sociopaticky, jak s oblibou říkával již zmíněný blogger Zippy. A my to víme, neboť máme pořekadlo, že „všichni jsou si rovni, ale někteří jsou si rovnější.“